Mark Manders: Chodba s větami / Hallway with Sentences, 1999-2003, samolepící pí­smena na zdi / adhesives letter on a wall, variabilní­ rozměry, tady 13m na 15m zdi / variable size, here 13m on 15m wall, sbí­rka / collection Frac Bourgogne, Dijon (Fr)

Konečné možnosti / The eventual

typ výstavy: kolektivní
místo konání: Centrum pro současné umění Futura
termín: 2009/05/15 - 2009/08/09

poznámka:
SKUPINOVÁ VÝSTAVA THE EVENTUAL JE ZROZENA Z MYŠLENKY EVY GONZALEZ-SANCHO, ŘEDITELKY REGIONÁLNÍ BURGUNSKÉ SBÍRKY SOUČASNÉHO UMĚNÍ (FRAC BOURGOGNE, DIJON) A SPOLEČNĚ PŘEDSTAVUJE JEDENÁCT DĚL FRANCISE ALYSE (BEZ NÁZVU (NEW YORK, ZÁŘÍ 2000), 2001), JOHANNY BILLING (KDE PRÁVĚ JE, 2001), MATTHEWA MCCASLINA (CESTA LESEM, 2002), JONASE DAHLBERGA (POHLED PŘES PARK, 2009), DORU GARCÍU (FARENHEIT 451 (1957), 2002), GAYLENA GERBERA (POZADÍ, 1998), HENRIKA HAKANSSONA (SKŘIVAN. OPTIMÁLNÍ LET NIKAM A NĚKAM, 2002), ), GUILLAUMA LEBLONA (CHRISOCALES ZRCADLO,2007), JÁNA MANČUŠKY (KDYŽ JSEM ŠEL…, 2005), MARKA MANDERSE, (CHODBA S VĚTAMI, 1999-2003) A ADRIANY PIPER (ZAPÍSKANÝ BACH, 1970).

DÍLA POUKAZAJÍ NA ODLIŠNÉ POHLEDY JEDNOTLIVÝCH SITUACÍ NAVAZUJÍCÍCH A OBMĚNUJÍCÍCH SE NA ZÁKLADĚ DALŠÍCH EXTERNÍCH VLIVŮ. JEDNOTLIVÁ DÍLA TAK UTVÁŘEJÍ JAKÝSI STAV POZASTAVENÍ, NARUŠENÍ A CÍLENÉ NEDOKONČENOSTI, V KTERÉ SE ZDÁNLIVĚ NIC NEDĚJE A NIC NEZDĚLUJE, ALE KDE PRÁVĚ Z TĚCHTO DŮVODŮ JE VŠE MOŽNÉ.

VŠECHNA PŘEDSTAVENÁ DÍLA POCHÁZÍ ZE SBÍRKY FRAC BOURGOGNE (DIJON), KROMĚ DÍLA JÁNA MANČUŠKY, KTERÉ BYLO LASKAVĚ ZAPŮJČENO DALŠÍ FRANCOUZSKOU VEŘEJNOU SBÍRKOU: FRAC LORRAINE (METZ)

Těchto jedenáct prací svedlo společně dohromady video, zvukovou instalaci, sochu, text a site specifické instalace a nabízejí tak divákovi různé uchopení daného prostoru. Na základě odlišných výtvarných prostředků rozšiřují jednotlivá díla pocit prostoru v daném časem, poukazují na jeho esenci a stimulují vědomí a prožitek diváka. Během návštěvy bude veřejnost čelit a zároveň ovlivňovat pozvolné vyvrcholení událostí.

Pomíjivost, letmost a přechodnost je základním principem díla Francise Alyse. Jeho díla vycházejí ze sledování měst, jsou často střídmá, nemateriální a vyznačují se velkou dávkou jednotvárnosti. Jeho video-instalace Bez názvu (New York, Září 2000, 2001), vytvořená v roce 2001, prezentuje obraz Manhattanu jako strohý záběr zobrazující vysoké budovy tak, že mnohé vertikály a horizontály se překrývají. Přesto, že je záběr točen ze značné vzdálenosti, jeho statičnost je narušována neustálým vycházením a zacházením slunce a rozsvícením a zhasínáním v prostorách budov. Film je doplněn nahrávkou Boogie Woogie, která je oslavou Mondrianova obrazu Broadway Boogie Woogie, namalovaného v New Yorku během druhé světové války, prezentujícího finální kulminaci umělcova malířského výzkumu. Barevné čtverce vytvářejí vibraci a důležitý rytmus posouvající se z jednoho protnutí k dalšímu, stejně tak jako je tomu v případě ulic v New Yorku. Francis Alys za pomoci videa zobrazuje živelnost kulturního dědictví a vytváří obraz, který se intenzivně a kontinuálně pohybuje.

Video Kde právě je (2001), vytvořené Johannou Billing, zobrazuje mladou ženu stojící na skokanském můstku v situaci „mám či nemám skočit“. Film byl natočen v Ingierstrandu v přímořském resortu navrženém Olem Lindem Schistadem a Eyvindem Mostuem v roce 1934. Stavba je jednou z posledních pozůstatků funkcionalistické architektury v Oslu a symbolem nálady této doby. Dnes je tato oblast vylidněna a zapomenuta. Jediné, co zůstalo, je skokanský můstek. Johanna Billing představuje moment nejistoty a strachu, zachyceného během naprosto běžné činnosti jako je potápění. Zapojen je zde také moment nejistoty a tázání sám sebe ve chvíli, kdy finální rozhodnutí je vázáno pouze na vůli jedince. Umělkyně prezentuje moment, ve kterém chce člověk překonat sám sebe a cíleně prodlužuje tuto svobodnou chvíli, během které se rozhodne, zda učinit či neučinit některé věci. Tato váhající žena je rezistentní. A je to právě její rezistence, která umělkyni zajímá. Ve stejný moment Johanna Billing zabírá další jedince, kteří se nacházejí u můstku. Jakoby všichni čekali na to, jak se žena rozhodne. Všichni jsou ve stavu očekávání, ať ti, kteří jí přímo sledují u můstku, či divák videa. Dílo představuje značnou dávku empatie. Pro mladou ženu již není návratu. Vidíme jak zápasí a bojuje sama se sebou. Co bude dělat? Krajina vypadá jako ve stavu úplného zastavení a očekávání výsledku.

V posledním filmu Jonase Dahlberga Pohled přes park (2009) je divák vystaven záběru jedné kamery, která se pomalu pohybuje z interiéru bytu přes idylický městský park do protilehlého bytu. Díky noční hodině, ve které je video točeno, představuje dílo jakýsi snový záběr pozvolna a nekonečně putující mezi jedním a druhým bytem. Oproti filmu Zadní okno (1954) Alfreda Hitchcocka, kde je voyeristický pohled docílen zaostřovací čočkou, divák Pohledu přes park se pohybuje současně s pohledem ve videu a rozkrývá tak fyzický akt vidění. Pohled není voyeristický, dokud nedosáhne svého cíle. Dahlberg se klaní filmu Michelangela Antoniniho Cestující z roku 1975 – přechod zevnitř ven přes sklo oken je bezešvý a proto ne fyzický. Uvnitř bytu je pohyb kamery okem slídícím po domácím prostředí – divák se stává tichým narušitelem. Dílo Dory Garcíi aktualizuje hranice, ve kterých se odehrává fiktivní osud našeho světa. Fahrenheit 451 (1957), 2002, je instalace sestavená z rektangulárního dřevěného stolu, na kterém je úhledně rozprostřeno 2000 kopií Bradburyho novely, sloužící jako odpověď nekontrolovaného pálení knih tohoto fiktivního příběhu. A opravdu Fahrenheit 451 (1957) slouží jako jakési zrcadlo, které plasticky odpovídá science-fiction. 2000 představených výtisků (z edice z roku 1957) je vytištěno zrcadlově. Přesto, že novela se zaměřuje na reálný osud literatury (ta je vtělena i v samotné knize), dílo Dory Garcii skrze efekt zpětné vazby poukazuje na potenciál fiktivní reality. Pokud instalace existuje na alegorické rovině (na jedné straně je dílo referencí k Bradburymu a vyzdvihává jeho důležitost, na straně druhé je struktura díla sestavena na akumulaci formy zdůraznuje možnou kombinaci reality s fikcí a je jasným ukazatelem nevěrohodnosti reality). Fahrenheit 451 (1957) ukazuje, že vnímání nemusí být vždy transparentní. Je výsledkem impregnace a inkarnace.

Dílo Gaylena GERBERA, Pozadí, 1998, jak už název napovídá, funguje jako pozadí ostatním dílům, které současně určují datum tvorby díla Gaylena Gerbera. Pozadí existuje pouze ve spojení s výstavou a z toho důvodu je jeho datace přímo úměrná dataci děl, které jsou s ním v přímém dialogu. Tendence tohoto umělcova poselství je zaměřit se na okamžik výroby díla. Tento element trvale ničí jakoukoliv chronologii a umožňuje existenci díla pouze v momentě jeho použití a vystavení. Skrze instalaci v různých prostorách se umělcovo dílo s časem proměňuje. Jak umělec sám říká: „Kontinuálně přeměňuji časoprostor a prostoročas ve smyslu, že narušuji jejich vztah.” Na straně jedné dílo existuje, když je vystaveno, na straně druhé, když do něj návštěvník vejde. Nové prostředí, které Pozadí vytváří, zinscenovává novou situaci, ve které se kočování stává impulzem pro další organizaci prostoru.

Díla Henrika Hakanssona se zaměřují na sledování a zaznamenávání ekosystémů a přírodních mikrokosmů, které umělec doslovně, či skrze video techniku znovu vytváří ve výstavním prostoru. Na základě pozorování rostlin, ptáků, hmyzu a dalších živočichů a jejich bezprostředním okolí a na základě pokládání si otázek související s možným dialogem mezi lidmi a přírodou, zkoumá umělec hranice mezi kulturou a přírodou a současně poukazuje na vyhubení jednotlivých živočišných a přírodních druhů, ztráty umění a na témata sběratelství a krádeží v přírodě. Zvuková instalace Henrika Hakanssona Skřivan. Optimální let nikam a někam (2002) se zabývá tématem ptáků, konkrétně letem skřivana.

Serie “Chrysocales” Guillauma LEBLONA si bere svůj název z materiálu, který připomíná bronz, zinek, kopr a cín. Svou analogií je název odkazem k pupaím v hedvábně vypadajících architekturách, které se vyznačuje tajemstvím formování. Chrisocales Guillauma Leblona ukrývá mnoho tajemství: výstavní modely, kresby, plány nebo – jak je tomu v tomto případě – zrcadlo. Potenciál díla a jeho funkce jsou ukryty v cenných propletených pásech. Zbaveno své funkce zanechává dílo stopu na případu, jako svědek, jako konečnou snahu reflektovat a implementovat, jako poslední snahu o vyjádření. Pohled se mění, neutralizuje se, odklání a odpoutává od těla, aby překročil hranice do nekonečna. Nikoliv bez rezistence. Ochraňující obal je ambivaletním vězením, pórovitý ale uzavřený, hlučný ale tichý.

Díla Jána Mančušky vycházejí z principu, že naše obavy z reality jsou ryze subjektivní. Jsou postavena na kognitivních procesech, je subjektem psychologických narušení či distorzí spojených se smyslovým vnímáním, kterým vnímáme realitu. Tento argument nás staví do paradoxní situace ve vztahu k otázkám týkající se zobrazitelného a nezobrazitelného. Pokud vnímáme naše smysly jako ne více objektivní než jako jakýkoliv výplod naší fantazie, rozdíl zde není žádný, jelikož zrak může být nahrazen dalším typem vnímání, jen o něco méně přímým než, když čteme popisný text. Stejný případ je dílo Když jsem šel..., 2005, ve kterém je textilní stuha připevněna na několik bodů na stěnách výstavního prostoru a vyzívá nás k přečtení příběhu na stuze. Význam příběhu je přímo úměrný směru, ve kterém divák dílo prochází, mnohdy je zde paralela mezi tím, co čteme, a kde v prostoru to čteme. Je tedy na divákovi, aby byl fyzicky v rovině toho, co probíhá před jeho očima a občas zaměnil myšlenku vlastní za vnitřní dialog vypravěče. Ján Mančuška zkouší rezistenci či jinak testuje tuto úzkou hranici, pórovitou skulinu existující mezi narativní fikcí, představivostí a realitou.

Práce Marka Manderse Chodba s větami 1999-2003 je sestavena ze série slov / vět vytvořených z nalepených slov seřazených v diagonále zhruba 30 stupňu, s rozpětím 60 centimetrů mezi slovy / větami. Slova a věty vycházejí z knihy “Barevný pokoj s černou a bílou scénou”, která obsahuje výběr ze zhruba sedmdesáti slov abecedně seřazených a rozdělených tak, aby vytvořili co nejvíce možných vět. Inventář pak může být seřazen podle okolností a dalších relevantních elementů na základě přidávání „klíčových frází“ vytvářejících další rýmy a fráze, které sestaví křivku mezi fikcí a realitou.

Zapískaný Bach (1970) je originální zvukové dílo Adrieny Piper a jedna z jejích nejranějších prací. Toto Bachovo dílo popisuje hudební vzdělání Adrieny Piper-hodiny klavíru a muzikologie na universitě. Jako konceptuální umělkyně a studentka Sol LeWitta se vždy Adriena Piper zajímala o aritmetický aspekt v hudbě. Pískaný Bach je opravdová performance. Dílo trvá 45 minut. Tyto minuty jsou vyčerpávající. Není to pouze prostor a zvuk, který je zde prezentován. Postupně se vyčerpávající a dušné tělo Adrieny Piper je v díle stejně podstatné jako hudba Bacha. Tato silná přítomnost umělkyně, především díky jejímu vlastnímu tělu přináší okamžitou reakci ze strany diváka: touha přidat se a vědět zda vydrží až do konce. Divák musí cítit dojetí. To je čemu Adriana Piper říká “indexace současnosti”, jinak řečeno aplikace výtvarného jazyka, který se nevyznačuje svou elitností. Hudba musí být v přímém kontaktu a odmocněna od jakýchkoliv předsudků a soudů.

Tyto různé hloubky současnosti představené jednotlivými díly výstavy Konečné možnosti poukazují na mnoho způsobů jak deklarovat dílo jako způsob existence v tomto světě. Skrze různé formy, ve kterých příběh a performance zaujaly po zásadních zvratech v umění v roce 1970 nové místo. Estetický prvek v umění byl výrazně potlačen faktory, kterými dílo působí na smysly a oslovuje diváka.

Ve spolupraci s: Frac Bourgogne, Dijon (FR)

(http://www.futuraproject.cz)

Konečné možnosti / The eventual

Mark Manders: Chodba s větami / Hallway with Sentences, 1999-2003, samolepící pí­smena na zdi / adhesives letter on a wall, variabilní­ rozměry, tady 13m na 15m zdi / variable size, here 13m on 15m wall, sbí­rka / collection Frac Bourgogne, Dijon (Fr)
Mark Manders, Dora García: pohled do instalace / installation view\r\n(http://www.futuraproject.cz)
Ján Mančuška: Když jsem šel / While I walked, 2005, textilní stuha s potiskem / ribbon in textile with impression, variable dimension / variabilní­ rozměry, kolekce / collection Frac Lorraine, Metz (Fr)\r\n(http://www.futuraproject.cz)
Johanna Billing : Kde právě je ... / Where she is at ..., 2001, Video, barevné video se zvukem / color video with sound, 7 min. 35 sec., sbírka / collection Frac Bourgogne, Dijon (Fr\r\n(http://www.futuraproject.cz)
Henrik Hakansson, Skřivan. Optimální let nikam a někam / The Skylark. The Optimal Flight to Nowhere and Somewhere , 2002, zvuková instalce / sound installation, collection Frac Bourgogne, Dijon (Fr)\r\n(http://www.futuraproject.cz)
Guillaume Leblon, Grand chrysocale miroir / Velké chrysocale zrcadlo, 2007, socha / sculpture210 x 240 x 12 cm, sbírka / collection Frac Bourgogne, Dijon (Fr)\r\n(http://www.futuraproject.cz)
Tamás Kaszás: Symbol rehab / Rehabilitovaný symbol, 2009, video / instalace\r\n(http://www.futuraproject.cz)
Tamás Kaszás: Symbol rehab / Rehabilitovaný symbol, 2009, video / instalace\r\n(http://www.futuraproject.cz)
 

Konečné možnosti / The eventual

osoba   narození
Alÿs Francis   22. 8. 1959    
Billing Johanna   1973    
Dahlberg Jonas   1970    
García Dora        
Gerber Theo   15. 4. 1928    
Håkkanson Henrik        
Leblon Guillaume   1971    
Mančuška Ján   7. 4. 1972    
Manders Mark   1968    
McCaslin Matthew   1957    
Piper Adrian   20. 9. 1948    

Konečné možnosti / The eventual

instituce, obec, adresa
Centrum pro současné umění Futura, Praha, Holečkova 49

Konečné možnosti / The eventual

pozvánka kolektivní
  rok vydání   název (podnázev)
  2009   Konečné možnosti / The eventual